Etiketa - návod na chování se ve společnosti
„Vedeme Vaše kroky!”
Kapitoly společenské výchovy
Člověk si nemůže vybrat, do jakého prostředí a vztahů se narodí. Když se tak stane, postupně zjišťuje, že ho obklopuje hustá síť neviditelných příkazů, zákazů, konvenčních pravidel a doporučení, která musí respektovat, chce-li se stát rovnoprávným a plnohodnotným členem rodiny, skupiny nebo společenské vrstvy. Ve svém životě překonává úskalí daná právními, mravními, náboženskými, estetickými, politickými i jinými normami. Náhle zjišťuje, že jeho svobodomyslné počínání ve smyslu „nevaž se – odvaž se” je v drtivém množství případů v rozporu se skutečností, která ho obklopuje. Nemůže přecházet křižovatku na červenou, ve škole a na pracovišti je povinen dodržovat školní a pracovní řád, dopravními prostředky nelze cestovat bez platného lístku, tak jako nelze beztrestně sprejovat tam, kde ho napadne. Zasloužený obdiv též nezíská svými hlasitými komentáři k probíhajícímu ději při projekci v kině, divadle, demolováním zařízení po sportovním zápase nebo koncertu, oslovováním staršího pána „vole”. S nepochopením a nevolí se setkává při prosazování svých sobeckých zájmů v podnikatelské i politické činnosti, byť jsou uskutečňovány relativně vybraným a uhlazeným způsobem. Zkrátka, absence základních znalostí a s nimi souvisejících praktických dovedností a návyků ve sféře společenského vědomí a slušného chování zabraňuje pozitivnímu hodnocení a uznání člověka ve společnosti jako osobnosti.
Celý život se učíme. Nejen pro zvládnutí profesní stránky svého žití, ale také díky bouřlivému a překotnému vývoji společenského života. Není lehké orientovat se ve všech aspektech provázejících tento vývoj. Přináší to mnohá nedorozumění, často pochybujeme o správnosti toho, co konáme. Nejefektivnější cestou, v žádném případě však ne nejschůdnější, je zvládnutí kodexu – norem, jimiž jsou zásady platné v mezilidských vztazích (společenskou etiketu). Dlužno ale podotknout, že na rozdíl například od právních norem, kde za jejich nedodržování můžeme být sankcionováni, nečeká nás za nedodržování pravidel společenského chování nic jiného než opovržení nebo odmítnutí a přerušení společenských kontaktů. Obecně platí, že zvládnout umění „chovat se”, jako celostní projev člověka, je značně náročný proces, vyžadující nezdolnou dávku odhodlání, vůle, trpělivosti i odříkání. Sami na sobě poznáváme, jak učení a výchova ke zvládnutí společenské etikety je dlouhodobou záležitostí a doslova „bolí”. Tato investice se ale vyplatí a to nejen ve vztahu k sobě. Člověka, který prošel touto etapou ztrát a zisků, nemusí už nikdo přesvědčovat o nutnosti jejich dodržování (především v mladším období života) nebo jejich trpném (nikoli taktním) přecházení ve zralém stadiu života člověka. V té chvíli většina z nich nebude kouřit na zakázaném místě, konzumovat alkohol před jízdou, mít problémy s odpovědností vůči rodině, odvádět nekvalitní práci nebo konat trestnou činnost.
Čím začít?
Rozhodujícím výchovným článkem je vždy rodina. Všechny ostatní složky podílející se na společenské výchově jsou sekundární. V rodinném prostředí se kovají ty nejelementárnější návyky. Přílišná benevolence a liberalismus, tak jako přespříliš strohý a tuhý dril, přinášejí člověku do jeho života mnoho prekérních a traumatizujících stavů a situací. Kultivované rodinné zázemí a nezměrná trpělivost je jediným východiskem získání jemných a nevtíravých způsobů, přirozeného taktu, citu pro situaci a vytříbeného vkusu. To však zdaleka nepostačuje. Teprve jejich uvádění do praktického života zbavuje člověka nejistoty a nedokonalosti, přináší pocity plného uspokojení a uplatnění. Nehledě na to, že takový člověk je ve společnosti vždy vítán a oblíben.
Nikdo není dokonalý. Ani ve znalostech a správném užívání pravidel společenského chování, které potomku vštípila rodina. Život nová pravidla nejen nepřetržitě nastoluje, ale mnohá nepotřebná a přežitá neodvratně vrhá do hlubin zapomnění. Aby se člověk vyvaroval prohřešků proti společenskému bontonu ve všech jeho nuancích, nestačí je jen dobře znát a praktikovat. Jeho chování podmiňuje i dobrá znalost psychických stránek své vlastní osobnosti. Budu-li vědět, jak se zachovám v té či oné situaci, mohu s úspěchem předpokládat chování i jiných lidí v podobných situacích. Tyto znalosti jsou další stránkou vlastní kultivace a vyšším stupínkem vedoucím k dokonalosti. Zabývejme se sami sebou. Zjišťujme naše silné a slabé stránky v chování. Cílevědomě potlačujme to, co nás činí nejistými, nervózními, nebo co nás znemožňuje a posilujme přednosti. Se základy navždy nevystačíme, třeba na sobě neustále pracovat.
V každodenním životě širokého spektra věkových skupin, snad kromě starší generace, se setkáváme stále častěji s vážnějšími prohřešky proti společenskému bontonu. Počínají rozšířením vulgarismů, ztrátou vkusu při volbě oblečení na různé činnosti, místo asertivity se prosazuje agresivita, do pozadí ustupuje úcta k lidem a jejich práci, ohleduplnost při běžném denním kontaktu a mnoho dalších. Je zde patrná nejen nízká kulturní a společenská úroveň. V chování člověka proto sehrává významnou roli sebekontrola, nebo též jednání a chování odpovídající určité „hranici”, „mezi” nebo „míře”. Chcete-li blíže – do určité „míry” máme pocit z konzumace jídla velmi příjemný, od určité „hranice” pocit přesycení. To platí pro všechny činnosti a společenské situace. Rozpoznávání těchto „hranic” se učíme již od útlého věku. Jen za tohoto předpokladu bude naše jednání mít jemnost i suverénnost, nikoli hrubost, drzost, nadřazenost a arogantnost.
Život člověka se odehrává vždy ve vztazích k jiným lidem, věcem nebo činnostem. Z tohoto důvodu je podstatnou stránkou klasické výchovy vedení člověka ke společenskému taktu, ohleduplnosti, úctě k jiným lidem a estetičnosti. Aby byly tyto zásady skutečně každodenně naplňovány a měly výrazně pozitivní charakter, nemůže se vychovávající osoba (rodič, učitel, mistr, majitel firmy nebo kterýkoliv občan) při setkání s hrubým narušením společenských vztahů skrývat za masku lhostejnosti nebo benevolence. Očekává se od něho, že bez zábran, otevřeně a přímo vystoupí proti negativním projevům v chování jedince. Tato otevřená vystoupení ovšem nelze chápat jako jakési ohrožení individuální svobody projevu tohoto jedince, ale jako impuls k zamyšlení a korekci tohoto nevhodného chování. I ten, kdo tuto roli sehrává, ale nemůže flagrantně porušovat nebo znevažovat všeobecně přijaté zásady. Byl by totiž k smíchu.
První dojem
První úsudek o vás si váš protějšek, ať již náhodný kolemjdoucí, prodavačka, učitel či nadřízený, učiní podle zevnějšku a specifických znaků vaší osobnosti. A takový dojem může být i na dlouhou dobu určující. Neměli bychom ho podceňovat.
Příznivý dojem můžeme vyvolávat svým vzhledem (oblečením, úpravou vlasů a obličeje), kvalitou slovního projevu, mimikou, gesty a celkovou kulturou pohybů těla. Tyto věci, podle sociální psychologie, o nás vyprávějí víc, než si myslíme. Až 65% všech informací sděluje naše tělo. Je to více než vydatný zdroj k vytvoření prvního dojmu. Využíváme proto možnosti účastnit se různých stupňů taneční a společenské výchovy, které poskytují v této souvislosti bohatou zásobárnu praktických dovedností a návyků vedoucích k uměřeným gestům a dobrému ovládání těla. Absolvování kurzů se pro mnohé jeho účastníky stává odrazovým můstkem dalšího programového zlepšování svého osobního image. A společnost to skutečně oceňuje. Zvláště u mladých lidí. Pozor dáváme na upravenost zevnějšku, úzkostlivě dbáme na čistotu (ruce, nehty, vlasy, šaty, boty), přiměřené ozdobování, doplňky a líčení. Ve vztahu k významnějším osobám na zdvořilost, vlídnost, ohleduplnost, zdrženlivost a skromnost, jazykový projev bez hrubých výrazů a vulgarismů. V kritických obdobích puberty a adolescence se projevuje u mnoha jedinců snaha o co nejrychlejší přeskočení etapy dospívání a vřazení se do společnosti dospělých. To přináší přirozeně i mnohá úskalí, projevující se především předčasným zahájením sexuálního života, nemírnou konzumací alkoholu, kouřením, drogami, přehnanou drsností až surovostí, hrubým chováním, odmítáním společenských autorit a snahou být za každých okolností centrem pozornosti. Tato hra na mužnost u chlapců i dívek nemůže vzbudit u dospělých tolik žádaný respekt a úctu, neřku-li příznivý první dojem.
Praktické rady pro zvýraznění pozitivního prvního dojmu jsou velmi jednoduché. Zastavte se doma před největším zrcadlem, které najdete, a pravidelně cvičte a kontrolujte následující činnosti.
Výraz obličeje vylaďte tak, aby byl přirozený, příjemný a přátelský. Zkuste se pousmát i nekontrolovaně řehtat. Pokračujte ve cvičení nasazením strojeného a afektovaného výrazu. Vraťte se k neutrálnímu, zdrženlivému a příjemnému výrazu. Opakujte cvičení do doby než dosáhnete uspokojivých výsledků.
Výraz očí je rozhodující. Při pohledu na jiného člověka podvědomě kontaktujeme nejdříve jeho oči, potom registrujeme ostatní detaily. Důležitá je rovněž práce svalů kolem očí. Máte je unavené, ospalé, pichlavé, uhrančivé, vyzývavé, laskavé, smutné nebo veselé? Korespondují s výrazem obličeje, který jste nacvičili nebo situací, ve které se nacházíte? Nezapomeňte, že upřený pohled na člověka je pro něj velmi nepříjemný, tak jako těkání očima z místa na místo značí nejistotu, nervozitu a nesoustředěnost. Nejlépe uděláte, když pohled do očí chvíli podržíte, potom na okamžik uhnete a vrátíte se zpět. Pocity budou na obou stranách příjemné.
Hlasová výbava nebývá rovněž doceněna. Kultura řeči a jejich výrazových prostředků doplňuje vytváření prvního dojmu. Kvality hlasového projevu dosahujeme dechovými cvičeními, cvičením tónového a modulačního průběhu, hlasitosti řeči apod. Kultivovaný projev není závislý jen na příjemném a měkkém hlasu, ale také obsahu toho, co říkáme. To vyžaduje dostatečnou slovní zásobu. Ve společnosti se vyvarujeme slovních hrubostí, vulgárností, slangu, argotu i nepřiměřené hlasitosti nebo šepotu. Pro cvičení postačuje magnetofon a zrcadlo.
Ruce se pohybují většinou tehdy, když hovoříme. Jejich kontrola je nezbytná. Chybou jsou rozmáchlá gesta i nepřirozená ztrnulost. Jejich přirozené ovládání se naučíme většinou při pohybových aktivitách a tanci. Úroveň majitele rukou prozradí i jejich mimovolné pohyby v obličeji, na hlavě, schovávání v kapsách, za zády, škrábání se na různých částech těla apod. Čistota rukou a upravenost je žádoucí už z toho důvodu, že se jimi fyzicky dotýkáme jiných lidí při společenském styku.
Držení těla nám nejvíce komplikuje život. Klátící se člověk s kulatými zády a hlavou vysunutou vpřed, neustále hledající nějakou oporu aby se nezhroutil, příliš velkou důvěru nevzbuzuje. Naproti tomu přirozené, ukázněné a vzpřímené tělo i hlava signalizují člověka zdravého, sebevědomého, přímého a otevřeného. Ledabylý a pohodlný postoj připomíná váhavého střelce. Nehodí se do společnosti. Správné držení těla u žen zvýrazňuje jejich půvab a šarm. Zde již zrcadlo nestačí. Vřele doporučujeme návštěva tančíren klasických tanců, fit center nebo pěstování některého z rekreačních sportů.
Nohy také mluví. Nedáme-li si pozor, mohou nás docela nepříjemně zradit. Proto vždy dbáme na jejich ukázněnou polohu. Vstoje je uznávanou pozicí, vhodnou do společnosti, taková pozice, kdy pata jedné nohy je v klenbě nohy stojné, na které je plná váha. Je-li unavena, nohy prostě vyměníme. Noha, která nenese plnou váhu, je lehce pokrčena.
Při sezení u žen je nutností umět zaujmout správnou polohu nohou. Ve společnosti dodržuje žena zásadu, že kolena a kotníky jsou u sebe, přičemž bérce jsou šikmo. Nohu přes nohu může uplatnit v případě oblečení do kalhotového kostýmu nebo dlouhých večerních šatů. Kdekoliv na volném prostranství je možná další varianta a to zaklesnutí jedné nohy za kotníky druhé nohy. Muž má při sezení větší volnost, ale musí působit vždy esteticky. Muž i žena sedí na celé ploše sedadla, lehce se opírají o opěradlo. Zcela nevhodné je na židli „ležet”.
Chůze dotváří celkový dojem o člověku. Délka kroku je závislá na výšce postavy. Esteticky velmi dobře působí, je-li krok o něco kratší. Lépe se kontroluje jistota kroku a jeho pružnost. Špičky chodidel mají být v mírně otevřeném postavení. Dáváme si pozor na chůzi do schodů, kde se špičky přirozeně vtáčejí dovnitř. Chodidlo při nášlapu nemá „plácat” o podložku, ale postupně se „odvalovat” od paty ke špičce. Tělo se při chůzi nemůže kymácet, kontrolovat je třeba též pohyb boků do stran. Loudavá ani příliš rychlá chůze se do společnosti nehodí. Ruce se při chůzi přirozeně pohybují v protipohybu. Jako způsoby sezení, stání, tak i chůze vyžaduje delší čas nácviku pro získání správných návyků. Koordinace a kontrola všech pohybů v klidu i chůzi působí na okolí vznešeně a graciézně.
Zdravení a představování
Většina pravidel uplatňovaných ve společenském styku má stejný základ. Vžil se pro ně pojem „společenské přednosti”. Jejich prostřednictvím osoby společensky „nižšší” poskytují určité výsady osobám společensky výše postaveným. Kritériem, kdo je v určité situaci společensky nižším nebo vyšším, rozhoduje v každém jednotlivém případě jejich postavení ve společnosti. Ve společenském styku je společensky vyšší osobou vždy žena, nejedná-li se o velmi mladou ženu a staršího muže. Věk je rovněž hlediskem, podle něhož se určuje postavení osob ve společnosti. Jedná-li se o pracovní vztah, je společensky významnější osobou vždy osoba funkčně výše postavená oproti osobám podřízeným ve všech nižších liniích řízení.
Na poskytování výhod a výsad jsou založeny společenské přednosti. Setkáváme se s nimi v běžných situacích. Při chůzi na chodníku jde osoba společensky nižší po levé ruce osoby společensky významnější (syn, dcera po levé ruce matky, otce). Vchází-li starší osoba do dveří, má přednost. Při střetu dvou osob ve dveřích budovy má přednost ten, kdo vychází. V prostředcích hromadné přepravy poskytneme automaticky své místo osobě starší bez toho, aniž by to bylo vynucováno. U většiny pravidel existují jejich varianty nebo výjimky. Při chůzi na krajnici vozovky nebo na úzkém chodníku jde muž blíže ke středu vozovky nebo k vozovce, při vcházení do dveří může jít napřed i osoba společensky nižší, aby osobě společensky významnější podržela dveře. Kdy a jak uplatníme výjimku vyřeší náš cit v dané situaci.
Společenské přednosti platí bez výjimek při podávání ruky. Podávají se při seznámení nebo při setkání osob, které se znají. Ruku podává vždy osoba společensky významnější, podávaná ruka se vždy přijímá. Považujeme to za čest. Pokud nepanují kruté mrazy, podávají se ruce bez rukavic. Výjimku tvoří dámské, ale i pánské, společenské rukavice. Součástí tohoto pozdravu je přiměřený, lehký stisk, potřesení rukou a pohled do očí. Vhodné je nasadit příjemný výraz obličeje, doplněný úsměvem (pokud se nejedná o tragickou situaci). Projevům přílišné vřelosti je lépe se vyhnout (uchopení podávané ruky obouruč, dlouhé a silné třesení, objímání, poplácávání, strkání).
Pro všechny druhy a formy pozdravu platí jednoznačné pravidlo, že vždy zdraví osoba společensky nižší osobu společensky vyšší. Není však chybou, zdraví-li např. významnější muž jako první ženu. Zdravíme jen osoby, které vidíme a které vidí i nás. Součástí pozdravu je smekání pokrývky hlavy. Ženy ji při pozdravu nesundávají nikdy, muži smekají klobouky, nikoliv čepice nebo barety. Zdravíme při vstupu i odcházení z místnosti, ve velkých nákupních střediscích u pokladny, v divadle a podobných zařízeních při předložení vstupenky, u šatny, biletářky. I zde nasadíme příjemný výraz obličeje, úsměv a podíváme se zdravené osobě do očí.
Jedinec zdraví nejdříve skupinu a pak skupina jednotlivce (škola, armáda, kolektivní sporty).
I pro představování platí pravidla o společenských přednostech. Na rozdíl od výše popsaných situací je zde nejvíce nejasností. Předně je určitá nuance mezi seznámením a představením. Při seznámení nás obvykle představí hostitel společnosti. Ke jménu může uvést i pracovní zařazení nebo výstižnou charakteristiku. „Dovolte mi, abych vám představil pana XY, podnikatele a současně člena hospodářské komory”.
Představení je pojem užší a znamená formální druh seznámení. Forma představování se uskutečňuje ve třech základních variantách:
1. Představuje se osoba společensky méně významná osobě významnější. Obvyklá vazba je: „Dovolte, abych se představil, moje jméno je XY, učitel”. Významnější osoba odpovídá: „BC, důchodce. Těší mě”. Následuje podání a potřesení rukou, případně výměna navštívenek. V tanečních kurzech, při taneční zábavě nebo při plese se muž představuje každé partnerce, kterou požádá o tanec s lehkou úklonou a slovy: „Smím prosit?”. Partnerka odpovídá: „Prosím.” Neuklání se. Tanečník: „Moje jméno je SK” nebo „Já jsem SK.” Partnerka: „CZ. Těší mě.” Následuje podání ruky partnerkou, její přijetí tanečníkem. Při úředních jednáních se představíme ihned po příchodu do místnosti, ruka se většinou nepodává. Žadatel: „Jmenuji se KL, přicházím ve věci vyřízení žádosti o… …, na koho se, prosím, mohu obrátit?”.
2. Třetí osoba seznamuje dvě osoby. Představuje vždy v pořadí osobu společensky méně významnou osobě významnější. Uvede nejprve jméno osoby a nejvyšší dosažený titul, v případě pracovního styku i funkci. Poté představí osobu významnější se všemi náležitostmi. Na počátku vždy osloví významnější osobu: „Pane náměstku, pan Ing. XY, ředitel podniku ….”. Významnou osobu není vždy nutné uvádět jménem. Významná osoba pronáší formuli: „Těší mě”. Následuje podání ruky. S významnou osobou se navštívenky nevyměňují. Bude-li se jednat o představení manželky (ženy) a kolegy ze zaměstnání (přítele), použijeme následující formulace: „Dovol, abych Ti představil svého kolegu (přítele), pana Ing. XY. Moje žena A”. Manželka podává ruku jako první a oba shodně vyjádří své potěšení: „Těší mě”. V případě doplňujících sdělení (můj bratr, náš podnikový ekonom) zvážit výraz můj přítel, moje přítelkyně. Dnes se často užívá ve významu „můj stálý partner, partnerka” (nevázaný manželstvím).
3. K představování větších skupin osob dochází před jednáním nebo na jeho začátku. Nejprve se představí vedoucí skupin a pak každý představí členy své skupiny. Ruce si členové skupin podávají, pokud se představení uskutečňuje ve stoje. Slova „Těší mě” pronesou oba vedoucí skupin, ostatní podle okolností.
K představování patří příjemný výraz obličeje, nejlépe s úsměvem. Své jméno vyslovíme vždy zřetelně a nahlas. V rozhovoru častěji používáme oslovení jménem pro snažší zapamatování osoby. Vizitku osoby, se kterou jednáme, můžeme mít při jednání na stole pro připamatování a nezkomolení jména.
Korespondence
Jeden z nejrozšířenějších komunikačních prostředků, používaných v soukromém i úředním kontaktu. Jestliže společným obsahem obou forem je určitý druh sdělení, informace, formou se od sebe výrazně liší. Pravidla psaní dopisů mají ustálené náležitosti. Obálka soukromých dopisů obsahuje adresu příjemce v pravém dolním rohu obálky, na rubu druhé strany odesílatele. Pošta tak může doručit dopis zpět, je-li adresát neznámý. Může se napsat i na dopisní papír na závěr dopisu. Úřední má obdobné náležitosti, ale adresa zasílající instituce je v levém horním rohu přední strany
obálky.
Rozdíl je patrný i při otevření dopisu. Soukromé jsou psány na čistém bílém, nebo papíru v lehkých pastelových barvách. Mohou být zdobeny. Úřední mají předtištěné záhlaví, nebo záhlaví můžeme napsat v případě korespondence s úřady. Práci zde ulehčují počítačové textové programy. Uvádí se odesílatel, adresát, místo a datum odeslání a další doplňující údaje. Místo a datum odeslání se uvádí i u soukromých dopisů.
Vlastní dopis má také ustálené náležitosti. Obsahuje oslovení, stručný úvod, sdělení adresátovi, závěr a čitelný podpis, úřední doplněný razítkem.
Na soukromé dopisy odpovídáme co nejdříve, v případě opožděné odpovědi připojíme omluvu. Úřední dopisy zpravidla obsahují datum, do kterého je odpověď očekávána. V případě žádostí je ohraničena zákonnou lhůtou, do kdy má být žadatel informován o jejím řešení. Soukromé dopisy bývají obsáhlejší, až na výjimky mohou být psány za použití obecného jazyka, úřední dopisy naopak stručné, věcné, jasné a vždy používáme spisovného jazyka. Gramatická a slohová správnost by měla být samozřejmá. Soukromé dopisy je vhodné psát vlastní rukou, čitelně, s úhlednou úpravou, vyžadují-li to okolnosti, též na psacím stroji, ale vždy s vlastnoručním podpisem. Úřední nejlépe na psacím stroji nebo na počítači, nejsou-li k dispozici i vlastní rukou a podpisem. V soukromém ani úředním dopise se neškrtá, nepřepisuje a nepoužívá zmizík. Pro dopisy psané rukou používáme per nebo propisovaček s modrou nebo černou náplní. Pokud nám příjemce dopisu sám z vlastní vůle nedá dopis přečíst, nevyžadujeme a nevynucujeme si tuto okolnost. Z důvodu listovního tajemství nikdy neotvíráme a nečteme cizí dopisy (i v rodině).
K blahopřání, pozdravu z cest, formálním sdělením obecného charakteru apod. zasíláme pohlednice, korespondenční lístky, ozdobná blahopřání, telegramy apod. Píší se sem sdělení stručná, výstižná, vyhneme se intimnostem a dalším nevhodným sdělením. Mohou být podepsány i osobami, které adresát zná.
Telefonování
Bouřlivý rozvoj klasických i mobilních telekomunikací zasahuje velkou měrou do pracovního i soukromého života každého z nás. Vznikají situace, vyžadující nové společenské přístupy. Současně přetrvávají i tradiční pravidla komunikace. Mobilní telefon sice zvyšuje a zvýrazňuje prestiž nebo image jeho majitele, ale potřeba mít ho stále u sebe může vážně narušit celkový dojem deformací jinak perfektně padnoucího saka, neodbytné vyzvánění zničí vyučovací hodinu ve škole, parlamentní schůzi, divadelní představení, použití způsobit havárii letadla nebo dopravní nehodu.
V souvislosti s uváděnými příklady se proto setkáváme s prosbami, důraznými napomenutími o jejich vypnutí, úpravou pracovních předpisů a řádů, novelizacemi vyhlášek, jež mají zamezit ohrožení života jeho majitele nebo jiných lidí. V každém případě je zde zvýrazněna otázka ohleduplnosti a její porušování hodnoceno jako nevychovanost nebo hazardérství.
Zvoní telefon. Sluchátko zvedáme co nejdříve a jako první se ohlásíme. Uvádíme příjmení, např. „Dvořáková”, „Dvořáková, prosím”, „Domov mládeže, u telefonu Dvořáková” apod. Nestačí vyslovit „Haló?”, „Prosím!”, „Tady 732 345 678″, „Slyším!” apod. Po ohlášení volaného volající pozdraví, představí se a přednese důvod volání. Na závěr rozhovoru se rozloučí. Zvedne-li sluchátko jiná osoba, ubezpečí se, zda nejde o omyl a požádá o předání sluchátka s poděkováním, např.: „Dovolal jsem se správně do bytu pana XY, můžete ho, prosím, zavolat k telefonu?. Děkuji”. Jedná-li se o omyl, omluvíme se, např.: „Promiňte, to je omyl”. Je velmi nezdvořilé, jestliže volající ani nehlesne, ve sluchátku je slyšet pouze hluboké dýchání nebo zavěšení sluchátka. V případě spuštění záznamníku nebo hlasové stránky, uvádíme s pozdravem jméno, stručný obsah sdělení, spojení na volající osobu s upřesňujícími časovými údaji, poděkování a rozloučení.
K dalším pravidlům telefonování zařaďme právo na soukromí volajícího. Je-li to možné opustíme místnost, nejsou-li pro to podmínky, zaměstnáme mysl jinými myšlenkami. Hovor ukončuje vždy významnější osoba, do telefonu mluvíme pomalu a zřetelně, nekřičíme, nevoláme brzy ráno a v pozdních večerních hodinách, telefon nezneužíváme k vybití emocí na jiném člověku, k pomluvám, k šíření paniky, nehovoříme o intimnostech s výjimkou linek typu „Jsme veselé, jsme hravé”.
Dodržujeme pravidlo délky hovoru, jehož únosná doba pro obě strany je mezi 3 až 5 minutami.
Není zcela vhodné použít telefon k vyslovení kondolence, blahopřání k významnému jubileu, sňatku apod. V těchto případech je vhodnější písemná forma vyjádření nebo osobní účast. Při přerušení hovoru obnovuje spojení volající osoba.
Dárky
Člověk se často dostává ve svém životě do situací, ve kterých projevuje svou náklonnost nebo city k jiným lidem. Jmeniny, narozeniny, výročí, tradiční Vánoční či Velikonoční svátky, poskytnutí služby a další, jsou příležitostí k vyjádření přízně, úcty nebo díků daným osobám. Darovat můžeme cokoliv, ale ne vždy a všechno co darujeme je vhodné. Při volbě dárků se ukáže náš vkus a cit pro danou příležitost, znalost zaměření a potřeb obdarovávaného člověka. Dárky nepořizujeme náhodně proto, abychom formálně splnili povinnosti k dané osobě. Obdarovaná osoba by měla být dárkem překvapena a potěšena, měl by u ní vyvolat nefalšovanou radost i pocit vděku. Jestliže se to nepodaří, hledejme chybu u sebe.
Po zakoupení dárku je důležité odstranit cenovku, případně hodnotu dárku přeškrtat. Když požádáme prodavače, tento úkon provede, včetně vkusného zabalení do vhodného dárkového balicího papíru. Obdarovaný po převzetí dárku poděkuje, před dárcem ho rozbalí a projeví radost. Jde o zdvořilost vůči dárci i v případě, že se mu dárek nelíbí. Darované věci nemohou být použity jako dárek či pozornost jiným osobám.
Dárky v úzkém rodinném kruhu a blízkém příbuzenstvu mohou být intimnější povahy, nehodí se ale pro obdarování jiných osob (spodní prádlo, punčochy, košile apod.). Tuto skutečnost považujeme za univerzální pravidlo. Dárky můžeme předávat jako osobní dar jednotlivce nebo dar kolektivu, který na jeho zakoupení uskuteční finanční sbírku. Kolektivní dar nevylučuje předání osobního daru členem kolektivu. Vyjadřuje jím svůj osobní vztah k obdarovávané osobě.
Finanční dary nejsou neobvyklou formou projevení úcty k člověku. Předávají je instituce i organizace pracovníkům u příležitosti významných životních nebo pracovních jubileí, jako ocenění mimořádných pracovních výsledků apod. V soukromém životě záleží na pečlivém zvážení okolností a vhodnosti předání peněžního daru. Při křtu se může stát základem pro vklad do začátku života ve formě spoření, pojištění, u novomanželů vítanou pomocí při překonávání překážek spojených s rozběhem nové domácnosti apod. Peníze předáváme v obálce, vložené do peněženky nebo na spořitelní knížce.
Příležitost věnovat dárek má mnoho podob. Učíme se jim i v tanečních kurzech. Bývá zvykem, že tanečník většinou již druhou vyučovací hodinu daruje své vůbec první partnerce nepatrný dárek pro připomenutí nesmělých a nejistých tanečních kroků, za chvějivý pocit prvního tanečního držení, za shovívavost případných nedostatků. Dárky si předávají na Mikuláše v podzimních, na Velikonoce v jarních tanečních kurzech. Na závěr kurzů zpravidla soutěží o nejoblíbenějšího tanečníka a tanečnici, kde se jako vhodnými tradičními dárky obdarovávají vlastnoručně zhotovenými a zdobenými stuhami, mašlemi, ozdobnými kapesníčky, stylovými navštívenkami, řezanými květinami atd. K předávání dárků se najdou i další příležitosti, především při organizování různých tanečních her mezi účastníky kurzu.
Za nejvhodnější dárky pro ženy jsou považovány řezané květiny v ozdobném celofánu (jiný obal včas odstraníme před předáním), drobné umělecké předměty, kosmetické přípravky, zkrášlující předměty (šperk, bižuterie), bonboniera a další. Muži si nejvíce cení doplňků svého oblečení (spony, manžetové knoflíčky, vázanky), pánské kosmetiky, psacích souprav, kuřáckých souprav, dobrého alkoholu. Neodmítají ani kvalitní hudební nahrávky, knihy, potřeby pro kutilství apod.
Zapeklitou situaci může způsobit pozvánka na svatební hostinu. Jaký dar připravit pro novomanžele, aby se ve vybavení nové domácnosti ne objevily 3 žehličky, 5 sad příborů a žádný kuchyňský nůž? Znají-li se svatební hosté, je nejjednodušší se mezi sebou domluvit. Nejlépe se tento problém vyřeší zhotovením seznamu darů (přibližně ve stejné cenové hodnotě), se kterým jsou pozvaní hosté včas předem seznámeni některým z organizátorů svatby. Na hostech pak záleží, pro který se rozhodnou.
Dárky mohou být i zasílány. Ihned po jejich obdržení písemně poděkujeme, nejvhodnější je ale osobní návštěva. Při významných svátcích (Vánoce) nebo narozeninách dárky oplácíme. Není zde povinnost rovnocenného cenového ekvivalentu. Dárky můžeme oplatit i protislužbou. Nemusí být uskutečněna ihned, na vhodnou příležitost je možno počkat.
Oděv, oblečení
Základním posláním oblečení je chránit člověka před působením povětrnostních vlivů. Ve společnosti pak oblečení významně spoluvytváří jeho image. Volbu oblečení přizpůsobuje osobním předpokladům (věku, tělesné konstituci) a společenským podmínkám, v nichž se nachází (škola, sport, kultura, pracovní zařazení, společenské styky). Při výběru oblečení se projevuje jeho kulturnost, to znamená, zda je vždy přiměřené a vkusné v daném prostředí. Nejen z hlediska efektu a dojmu, kterým zapůsobí na své okolí, ale i proto, že dodává jeho uživateli pocit sebejistoty, povzbuzuje ho a příznivě ovlivňuje jeho sebevědomí. U mladé generace nabývají tyto atributy na významu ještě výrazným ztotožňováním se s módními trendy v oblékání. Módní trendy v odívání ale zažívají zcela objektivně velmi rychlé změny, způsobené především nepříliš dlouhým obdobím vývoje člověka od dětství do dospělosti. Protože mládež „roste jako z vody”, trh jí musí nabízet stále nové nápady v barevných kombinacích, módních výstřelcích i oblečení exotických střihů. Naproti tomu generace, které prožívají relativně dlouhé období v poměrně ustálených společenských vztazích, nepodléhají tak rychle těmto módním vlivům a řídí se spíše názorem, že moderní je to, co je v oblékání nenápadné, střízlivé a seriózní.
Elegance tedy spočívá v nenápadnosti, dokonalém sladění doplňků oděvu a přesně padnoucím střihu.
Roztrhané, uválené, nevyžehlené oblečení i nedbalá ustrojenost člověka avizuje nejbližšímu okolí nejen jeho nízkou kulturnost, ale vzbuzuje i pochybnosti o jeho dalších vlastnostech, především ve vztahu k odpovědnosti, spolehlivosti a důvěryhodnosti. Malá péče o oblečení i celkový vzhled může být způsobena nedostatečnými hygienickými návyky, jež se odrážejí ve snížení pocitu čistoty. Projevuje se v používání jednoho oděvu na řadu odlišných činností (do školy, kina, na sport, zábavu, na běžné denní i domácí nošení), nekontroluje se, kde posedává, polehává, o co se opírá.
Podle zeměpisné polohy naší země vyžaduje náš šatník oblečení pro zimní a letní období, případně přechodná meziobdobí. Základní druhy oblečení se člení podle charakteru činnosti a to na oblečení do školy, zaměstnání, pro volný čas, vycházkové a společenské. Pro všechny příležitosti musí být oblečení čisté, nemělo by zapáchat (potem, kouřem), být zmačkané, obuv vždy vyčištěná.
Oblečení do školy má být přiměřené prostředí, protože se jedná o vzdělávací a výchovnou instituci. Žák, student i pedagog dodržují zásadu vhodnosti oblečení, upravenosti, čistoty, jednoduchosti a nenápadnosti. Do školy jsou naprosto nevhodné módní výstřelky, stejně tak přemrštěné ozdobování a doplňky. Školu si nepleteme s chmelovou brigádou ani s divadlem.
Oblečení pro volný čas je dáno širokou paletou činností, které člověka zajímají. Používáme je na výlety, při turistice, sportu, běžné denní nošení atd. Při volbě oblečení upřednostňujeme především jeho funkčnost, pohodlí a volnost. Totéž platí o obuvi. Pamatujeme ovšem na zásadu, že to, co je vhodné do přírody, nemusí být vhodné pro běžné nošení ve městě.
Vycházkové oblečení chápeme jako oblečení pro společenské příležitosti a pro návštěvy kulturních podniků v dopoledních, poledních i odpoledních hodinách. Je vhodné i pro večerní návštěvu divadla, koncertu nebo společenských akcí. Pro muže jsou vhodné obleky ze stejné látky, nebo samostatné sako a kalhoty. Barva může být od světlé po tmavší, látky volíme hladké nebo se vzorkem. Jsou-li sako a kalhoty různé barvy a z odlišné látky, nemůže být jeden díl se vzorkem a druhý bez něj. Rovněž sako a kalhoty nemohou mít rozdílný vzorek. Zcela nevhodná je kombinace džínsů a saka. Letní šaty se šijí obvykle ze světlejší látky. V zimním období se nosí obleky tmavší, ze silnějších a těžších materiálů, případně jednobarevný svetr nebo pulover. Střih saka a kalhot je záležitostí módy.
Slavnostní oblečení odpovídá přesně svému názvu. Zcela výjimečně je lze pro některé příležitosti zaměnit s vycházkovým oblekem. Pozvánky na společenské akce uvádějí, jaký druh oblečení se vyžaduje. Za slavnostní oblečení se považují jen černý nebo velmi tmavý oblek, sestávající z dvouřadového saka a kalhot, bílé košile, šedé kravaty, černých ponožek a černých hladkých bot. Smoking je tvořen z jednořadového nebo dvouřadového saka s lesklými klopami, kalhot s jedním lampasem, doplněný bílou košilí a motýlkem v barvě smokingu, černých ponožek a hladkých černých bot. Nosí se po 19. hodině. Frak je slavnostním večerním oblečením používaným po 20. hodině. Klopy saka jsou z hedvábného rypsu, kalhoty s dvěma lampasy bez záložek. K fraku náleží bílá vesta, bílá košile s náprsenkou, jednoduché manžety a tuhý límeček se zahnutými růžky, perleťové knoflíčky, bílá, ručně vázaná kravata nebo bílý ručně vázaný motýlek, černé ponožky a černé lakované boty. K fraku se nosí černý plášť, bílé rukavice, bílý kapesník, bílá hedvábná šála a cylindr. Frak je jediným občanským oděvem, kde můžeme nosit řády a vyznamenání.
Kromě gala představení a reprezentačních plesů se s ním můžeme setkat u slavnostních přijetí, obědů apod. Frak používají jako oblečení i umělci významných uměleckých těles, sólisté, dirigenti, tanečníci, ale také personál prvotřídních restaurací. Rozdíl je v barvě motýlku, kdy u první skupiny je bílý a u druhé černý.
K pánským oblekům patří doplňky. Zařazujeme sem různé druhy pokrývky hlavy, obuvi, šálu, náramkové a kapesní hodinky, jehlice a spony do kravaty, prsten, aktovky a diplomatky, vázanky a motýlky, rukavice, kapesníky (i ozdobné), šle atd. Pravidla jejich nošení by se měla dodržovat. Například klobouk nosí muž jen se svrchníkem a zimníkem, nepatří k saku. Vázanka se při každém použití váže, uzel je utažen až k límečku, nikoliv uvolněn a zároveň rozepnut knoflíček u límečku. Sako se ve společnosti nerozepíná a nesundává, jen při usedání se rozepne poslední knoflík a povytáhnou nohavice kalhot. Boty by měly být tmavší nebo stejné barvy jako oblek, boty se šněrovadly se nosí k slavnostním oblekům, mokasíny k pracovnímu nebo vycházkovým oděvům. Nesmí být sešlapány. Ponožky jsou v barevném souladu s kravatou, k černým a tmavým oblekům vždy černé. Pestré doplňky jsou vhodné jen pro oblečení letní, sportovní a vycházkové. Šle jsou intimní součástí pánského oblečení a není vhodné chlubit se jimi na veřejnosti. Motýlek je doplněk smokingu nebo fraku, nikoliv vycházkového jednořadového nebo dvouřadového saka (výjimkou jsou některá povolání, např. bankéři). Košile k dennímu nošení může být proužkovaná nebo jemných pastelových barev, k večerním akcím vždy bílá. Manžety košile mají přesahovat 1 cm délku rukávu saka.
Dámské oděvy jsou ve srovnání s pánským oblékáním daleko rozmanitější. Panuje zde větší pestrost, módnost i větší rozdíly mezi druhy oblékání pro různé příležitosti. Pro volný čas a běžné denní oblékání se řídí zásadou slušivosti, praktičnosti a pohodlnosti. Oděvy mají z hlediska módy větší možnosti variability a vzájemných kombinací částí jednotlivých oděvů (sako – sukně, halenka – kalhoty atd.). Pro pracovní oblečení a do školy jsou vhodné kostým s halenkou nebo šaty s nenápadnou bižutérií, pro vycházkové oblečení šaty, kostým nebo kalhotový kostým, rovněž bez výrazných ozdob a šperků. Pánskému společenskému obleku odpovídají dámské krátké, koktejlové nebo dlouhé večerní šaty s nenápadnou bižutérií i pravými šperky. Protějškem smokingu pána je malá večerní toaleta ženy, kterou představují dlouhé šaty s dlouhým rukávem, se střízlivým výstřihem nebo bez výstřihu. Vhodné jsou pravé šperky v přiměřeném množství. Ženy volí velkou večerní toaletu pouze k fraku muže. Tvoří ji dlouhé šaty bez rukávů s hlubokým dekoltem, dlouhé rukavičky, pravé šperky dobré kvality v menším množství a večerní střevíce. Nosí se k ní kožich nebo pláštěnka a vhodná kabelka. U malé i velké večerní toalety záleží při volbě materiálu na vkusu a roční době. U manželských dvojic nebo párů, které se dohodly na společné návštěvě určitého podniku, dbáme na dodržování i určité vzájemné harmonie v oblečení na tyto společenské akce.
Mezi doplňky a ozdoby dámského oblečení řadíme čepice, klobouky, šátky, rukavičky, bižuterii, šperky, přívěsky, náušnice, kabelky, pásky, hodinky, květiny atd. Jejich použití musí být v dokonalém souladu. K černým a tmavým šatům používat krátké černé rukavičky, černou kabelku a černé střevíce. Bílou kabelku, střevíce a rukavičky je vhodné použít jen k odpoledním pestrým šatům. Do společnosti nemůže žena bez punčoch.
Navštěvujeme taneční kurzy, co na sebe? Nejvhodnějším oblekem pro mladé muže zůstává smoking. Pokud si mohou dovolit tuto finančně náročnější investici, musí ještě počítat s nezbytnými doplňky – dvěma až třemi košilemi, dvěma páry bílých rukavic, černým motýlkem, ozdobným kapesníčkem, bílými kapesníky, černými ponožkami a černými šněrovacími botami bez vzoru nebo ještě lépe – lakovkami. Investice se vždy vrátí prostřednictvím krásných vzpomínek na toto období života. Menší návratnost je z dalšího využití smokingu pokud nebude ještě mladý muž absolvovat svůj maturitní ples nebo jiné společenské plesy a společenské podniky. Za poměrně krátkou dobu se totiž zcela změní jeho fyzický vzhled. Pokud investice přesahuje reálné možnosti, může si výjimečně pořídit tmavý jednořadový nebo dvouřadový společenský oblek s obdobnými doplňky jako u smokingu. Dalšími vhodnými způsoby pořízení tanečního úboru je navštívit burzu použitých tanečních obleků (organizují i některé taneční školy), nebo půjčovnu kostýmů.
Dívky mají situaci s oblečením do tanečních kurzů značně ulehčenou. Jejich šatník většinou obsahuje vhodný výběr šatů pro tuto příležitost. Budou však potřebovat několikero volnějších a spíše světlejších šatů pro vyučovací hodiny a malou večerní toaletu, případně dlouhé společenské šaty, pro prodloužené a závěrečný ples tanečního kurzu. K tomu vhodné střevíce, nejlépe se středně vysokém podpatkem, krátké rukavičky, vhodnou bižuterii a kabelku. Těžké látky sytých barev nebo příliš úzké šaty nejsou vhodné jak z praktických důvodů, tak i z hlediska věku dívky.
Tanec
Tanec tvoří od nepaměti součást lidské kultury. Patří mezi nejoblíbenější formy trávení volného času všech generací. Stal se žádaným prvkem společenského styku a komunikace, je provozován na veřejnosti i v soukromí. Tanec charakterizuje svou dobu, působí na vztahy mezi lidmi po stránce společenské i citové. Kladně se podílí na zdraví člověka tím, že zvyšuje jeho fyzickou zdatnost. Proto patří tanec mezi základní kulturní dovednosti, potřebné ke společenskému styku s jinými lidmi. Neznalost tance je pro člověka velkým handicapem. Znemožňuje mu účastnit se plno- hodnotného společenského života a tím dosáhnout vyšších stupínků společenského ocenění jako příjemného a kulturního společníka.
S tancem se většina současné mladé generace nesetkává poprvé až v tanečních kurzech. Již v systému předtaneční výchovy má možnost seznámení s rytmy a kroky jednotlivých tanců, získává první poznatky o elementárním způsobu chování mezi mladými lidmi na společenské zábavě, učí se potlačovat obavy a ostych z fyzického kontaktu mezi chlapcem a dívkou, získává představu o potřebných znalostech pravidel a tanečních dovednostech, které bývají utvrzovány a umocňovány neopakovatelnou atmosférou v tanečních hodinách. S tancem se setkává také na dětských diskotékách, karnevalech a podobných formách, jejichž posláním je vyplnit volný čas, bavit se, soutěžit a spontánně se pohybovat v rytmech převážně diskotékové hudby bez jakýchkoliv znalostí o tanci. Vše potřebné k utváření základu taneční dovednosti získává mladý člověk v ucelené podobě absolvováním tanečního kurzu a společenské výchovy. Taneční vzdělávání není ale ukončeno jednou provždy systémem základních, pokračovacích nebo speciálních kurzů tance. Také kurzy pro dospělou společnost obnovují po určitém čase mnohdy již zapomenuté klasické tance, učí se i nové moderní tance, které jsou středem pozornosti na tanečních parketech v současné době, jako objektivně vyvolaná společenská potřeba.
Při tanci platí obecně uznávaná pravidla společenského styku mezi mužem, ženou i dalšími účastníky tanečního podniku. Tento druh společenského kontaktu se řídí i specifickými pravidly. Důležitá je perfektní hygiena ústní dutiny, čistota těla, prádla, oblečení a celková upravenost. Do tanečních hodin doprovází slečny jejich „garde” (společnice). Rovněž i na plesy, které žena nemůže navštívit sama. Mohou jimi být ženy starší nebo ve stejné věkové kategorii i společník. Mají povinnost tuto ženu doprovodit i domů. První tanec tančí muž vždy s manželkou nebo ženou, kterou doprovází. Podle situace pak mohou tančit i s jinými partnery. Muž vždy žádá doprovod ženy o svolení k tanci, až pak ženu, se kterou chce tančit. Po skončení tance děkuje nejprve ženě se kterou tančil, poté i jejímu doprovodu. Žena může odmítnout tanec s mužem jen zdvořilou formou, nejlépe „promiňte, jsem zadána”. Hlavním důvodem odmítnutí může být nevhodné chování nebo neupravenost muže. Odmítnutí bere muž sportovně, bez emocí. Není vhodné v tutéž chvíli požádat o tanec sousedku (právem se může cítit dotčená). Při kolizi s jiným tanečním párem se postiženému omlouvá muž. Při tanci se dodržuje taneční držení, charakteristické pro daný tanec. Taneční držení se zaujímá po zahájení hraní skladby. V tanečním páru je dominantní vedení svěřeno muži, který stanovuje sled figur, směr a velikost pohybu do volného prostoru a rychlost tance. Nepřiměřenost figur a tanečního projevu není vhodná. Dokonalou znalostí tance, vedením a projevem umožňuje partnerce intenzívně vnímat krásu tance a vytvořit harmonický soulad v páru. Na tanečních zábavách není u mužů vhodné rozepnout nebo sundat sako a uvolnit kravatu. Tím se udržuje vysoká společenská úroveň zábavy. Během tance i o přestávkách mezi skladbami probíhá s partnerkou konverzace. Volí se nezávadná témata. Žena může při evidentním ostychu partnera sama iniciovat zahájení konverzace.
Při dámské volence nesmí muž nikdy ženu odmítnout, po skončení tance děkuje za tanec muž. Po tanci je vhodné potleskem poděkovat hudbě za tanec, kterým zároveň vyjadřuje i svůj prožitek z vnímání tance. Tančí-li muž s jednou partnerkou více tanců a ze strany ženy je patrná sympatie, zároveň tuto dvojici neváží jiné společenské povinnosti nebo překážky, může partner nabídnout ženě i její společnici doprovod, na který žádá svolení. Jeho povinnosti doprovodu končí před vchodovými dveřmi domu, kde žena bydlí. Zde se krátce rozloučí, poděkuje za hezký večer a odchází.
Nejvyšší formou společenské zábavy tanečního charakteru je gala ples nebo reprezentační ples. Účastníci jsou zváni pozvánkami, protože se jedná o uzavřenou společenskou událost. Pozvánka obsahuje všechny potřebné údaje včetně požadovaného oblečení, zpravidla frak a velká večerní toaleta. Na osobní pozvánku se odpovídá, zda přijímáme pozvání. Všichni hosté mají rezervována místa k sezení. Na stolech je vytištěn program plesu po sériích i tancích v sérii s časovou kalkulací, která je přesně dodržována. Slouží jako vodítko pro zadávání si žen k tanci. Vlastní organizace plesu je náročná a dlouhodobá záležitost. Prostory bývají slavnostně vyzdobeny a osvětleny. Pořadatel připravuje pro účastníky občerstvení zpravidla ve formě rautu i podáváním večeře. Program je pečlivě promyšlen a připraven, uváděn konferenciérem. Účastníci jsou na místě přítomni nejméně 15 minut před slavnostním zahájením plesu krátkým proslovem pořadatele a úvodní choreografií tanečního souboru. K tanci hraje orchestr, jehož repertoár obsahuje všechny současné společenské tance (standardní, latinsko-americké, národní společenské a další). Tančící hosté by se zde neměli zalévat potem, proto jednotlivé tance mají přiměřenou délku trvání. Střídá se mezi sériemi, nikoliv po jednotlivých tancích. Dodržuje se tradice promenády mezi sériemi k odpočinku, konverzaci a vystřídání partnerek podle zadání na taneční série. Základním posláním je navázání společenských styků, přiměřená zábava a tanec. Konec plesu bývá nejpozději do 02,00 hodin z důvodů společenských (pleť rychle ztrácí svěžest, nesmí být patrná únava hostů atd.).
Nejrozšířenější formou vytříbené společenské zábavy jsou plesy. Mohou mít podobu veřejných plesů, plesů společenských organizací a firem nebo maturitních plesů. Mají obdobné rysy jako reprezentační plesy, přesto se od sebe odlišují. Nejvhodnějším oblečením je smoking a malá večerní toaleta nebo tmavé společenské šaty a u žen večerní šaty. Veřejné a plesy společenských organizací bývají otevřené, plakátované. Program a uvádění konferenciérem jsou tradiční prvky. Slavnostní zahájení provádí taneční soubor předtančením, případně dalšími vstupy v průběhu večera.
Taneční program může být tištěný, orchestr znalý širokého tanečního repertoáru, dodržuje se časový harmonogram. Nemohou se hrát taneční maratóny. Občerstvení individuální. Hlavním účelem je tanec a zábava. Pořadatel zařazuje nejméně dvě dámské volenky. Důležitým programovým bodem je tombola, připravovaná za účelem výdělku pro pořádající organizaci. Tak jako u reprezentačního plesu se zde nesmí vyskytnout podnapilý host. Pořadatel dbá po celou dobu na vysokou společenskou úroveň. Ukončení plesu do 02,00 hodin.
Maturitní ples má určitá specifika. Je vždy uzavřený. Své hosty zvou maturující studenti. Program plesu má dvě základní části. Do oficiální části se zahrnuje ceremoniál spojený se slavnostním nástupem maturantů, ozdobování maturitním označením (šerpy, stuhy, medaile atd.), poděkování rodičům a pedagogům a další prvky dle tradice (přípitek, sběr mincí, tanec s rodiči a pedagogy, fotografování). Společenská část počítá s programovými vstupy, tombolou, tancem a zábavou všech účastníků. Důležitým požadavkem je vyváženost tanečního repertoáru pro mladou i střední generaci.
Taneční zábavy lidového rázu, ve stylu country apod. jsou další formou společenské zábavy. Protože jsou určeny pro širokou veřejnost, mají otevřený charakter. Doporučuje se a dodržuje oblečení pro vycházky, může být i v krojích, uniformách nebo stylové. Program a taneční repertoár tvoří kapelník hudebního tělesa. Není zde konferenciér, tance může uvádět i pověřený hudebník, lze hrát i na přání hostů. Mohou být hrány i delší směsi různých tanců. Taneční repertoár bývá zpravidla omezen na několik tanců podle charakteru zábavy. Hosté přicházejí na zábavu přibližně na uvedenou dobu zahájení. Hlavním účelem je tanec, zábava účastníků a pořádání tomboly. Konec taneční zábavy bývá v pozdních nočních hodinách.
Diskotéky patří mezi formy taneční společenské zábavy, zaměřené především na mládež. Ta si podle svého hudebního vkusu volí druh diskotéky (techno, haus, rock, rap, střední proud atd.). Obecným znakem je, že taneční vyjádření nemá ustálené formy, účastníci tančí dle vlastní invence
a pocitu. Taneční projev je výlučně individuální, charakteristickým rysem je nedodržování taktu a rytmu. Na některých diskotékách se zařazují programové vstupy, odpovídající sice charakteru diskotéky, ale vzhledem k věkové struktuře účastníků jsou mnohdy na hranici etiky a estetiky. Větší odpovědnost, vyplývající z právního vědomí, by měla být dodržována i v prodeji alkoholu, tabákových výrobků a nelegální distribuci návykových látek. Atmosféra diskoték bývá umocněna světelnými, laserovými a dalšími efekty, odehrává se ve ztemnělém prostoru nebo příšeří. Oblečení účastníků má odpovídat charakteru zábavy, oděvům pro volný čas, zásady chování požadavkům slušnosti a zdvořilosti, především ve vztahu k dívkám. Hlavním účelem jsou pohybové kreace na reprodukovanou hudbu a specifická zábava.
Tanec bývá provozován i v různých zařízeních (noční bary, taneční bary, kluby, vinárny, kavárny, varieté, na lodích atd.), v soukromí (svatební hostiny, oslavy výročí rodinných příslušníků, večírky s přáteli) nebo při zvláštních příležitostech (soukromé večírky firem, institucí, oslavy profesních skupin atd.). Podle charakteru dané akce volíme oděv, chování přizpůsobujeme vžitým zvykům, stylu zábavy a celkové atmosféře. K tanci hrají menší i větší skupiny hudebníků nebo reprodukovaná hudba. Taneční parket je většinou malý. Při tanci dodržujeme pravidla jako při jiných společenských příležitostech, taneční repertoár odpovídá zařízení, ve kterém se koná, zaměření a vkusu účastníků. Vzhledem k velikosti parketu dbáme více na vhodnost volby tanečních figur a uměřenost pohybů při tanci. Je-li tanec spojen s oslavami, nesmíme opomenout na tanec s oslavencem nebo na tanec s ženami, kolegyněmi v zaměstnání. Hostitel při této příležitosti připravuje občerstvení. Chování účastníků je přirozené, uvolněné a radostné. Hlavním účelem není tanec, ani zábava, ale navazování a upevňování společenských styků.
Rozcestník kurzů:
Alkohol
Konzumace tekutin je základní biologickou potřebou člověka. Nedostatek tekutin se projevuje žízní. Bylo by nesmyslné zakázat člověku konzumaci tekutin. Ze společenského hlediska však jde o to, které nápoje, jakým způsobem a kolik těchto nápojů konzumovat. Z lékařského pohledu na alkohol je prokázáno, že jeho značné požívání má vážné negativní zdravotní následky, nehledě na to, že se na něj váže závislost. Nelze však ani opomenout jeho pozitivní vlastnosti, protože je součástí mnoha medicinálních prostředků.
V gastronomické profesi se setkáváme s jeho hodnocením rovněž ve dvou rovinách. Především je chápán jako „neodmyslitelná” součást společenského styku na straně jedné, a pokud není v jeho požívání přiměřenost, i prostředkem „společenské zkázy” na straně druhé. Lidé posuzují jak se alkohol používá nejen co do míry, ale i co do způsobu. Stal se i součástí taktiky k získání výhod, slouží k získání přehledu o člověku, jeho kulturní schopnosti a vybavenosti, je prostředkem zkoušky na člověka, co vydrží a jak to vydrží.